Zklamání

Dnes jsem jel na kole ze zaměstnání a zastavil jsem se cestou na okraji Mostu u vodní nádrže Benedikt. Cestou stojí takový pivní stánek. Dávám si tam čas od času pivo při svých cyklistických cestách domů z nemocnice. Dnes bylo obzvlášť veliké horko, sluníčko pekelně pražilo a žízeň byla veliká. Přesto jsem si dal jen jedno malé… Bylo mi totiž smutno. Nevím přesně čím to je, ale cítím poslední dobou takovou sžíravou nostalgii kombinovanou s velikou nejistotou. Nějak se nám to všechno vymyká z rukou. Je mi líto, když si pomyslím na ty krásné sny a představy před sedmi lety. Kam se poděla ta pospolitost a tolerance, ochota táhnout za jeden provaz, jít konečně tím směrem, kam patříme. Jsem otrávený z toho číst noviny, koukat se v televizi na zprávy. Mám pocit, že se všichni novináři předhánějí ve špatných informacích. A opozice veledůležitě hází špínu na všechno, co se v těchto sedmi letech stalo. Jako by si mysleli, že sami budou jiní, až budou u koryta. Sedím, popíjím pivo a smutně hledím na ustupující hladinu vysychající vodní nádrže, kam jsem se často chodil koupat. Nyní je již zdraví nebezpečné tam strčit třeba jen končetiny. Věci kterým jsem věřil se postupně rozplývají v mlze nepochopení, pomluv, závisti, škarohlídství a nepřejícnosti. Copak se opravdu musíme pořád chovat jako češi! Nemohli bychom zkusit stát se ČECHY. Snažit se být dobrými ve všem co děláme, přát druhým jejich úspěch a umět utěšovat blízké, když se jim něco nezdaří. Kdybyste věděli co je v lidech podezírevosti a zloby. Každý klade na první místo prachy. Stali jsme se otroky peněz. Je to hrozný kolotoč, stále na nás z televize, časopisů, novin a desítek rozhlasových stanic útočí reklamy. To musíme mít! A tohle taky! Bez toho to nejde! Auto! Mobilní telefon! Sekačku Mountfield! Pivo Prazdroj! A další a další ptákoviny. A přitom lidem chybí duše. Nezastávám se socialismu, chraň bůh! Ani neohrnuju nos nad tím vytouženým kapitalismem. Jen sleduju, jak nás těch čtyřicet předcházejících let změnilo. Jak je to všechno hluboko zakořeněno, snad až v morku kostí. A závidím angličanům, závidím islanďanům, závidím irům a závidím i norům. Ale ne se zlobou v srdci, ale naopak, s potěšením, že ještě někde na světě je demokracie něco přirozeného, něco v lidech. Proč tohle všechno vykládám na těchto stránkách ? Vždyť i v hifi se dějou nekalé věci. Kolik lidí nás podezírá, že nadržujeme té a té značce, že nás ta a ta firma podplácí. Highendová studia se mezi sebou také činí v pomluvách, každý propaguje to „své“ a o zákazníka jim mnohdy nejde (jen o jeho prachy). Výrobci a hlavně dovozci hifi techniky jsou na sebe často nevraživí. Proboha proč! Jsme přece všichni na jedné lodi. Častokrát úplně zapomínáme na to hlavní a tím je přece HUDBA. O ni by mělo jít především a ty věčné hádky zda je lepší to nebo ono jsou přeci naprosto vedlejší. Není cílem mít dokonalou aparaturu za x stovek tisíc korun, ale mít takovou sestavu, aby se nám reprodukovaný zvuk líbil a hudba nás oslovila uvniř našeho já. Je mi smutno když slyším jak nějaké třinecké železárny mění ředitele Barrandova pana Marhoula. Ne že bych snad viděl do zákulisí, ale mám dojem že poznám ve slovech upřímnost. A z těch oceláren jsem ji opravdu necítil… Ale třeba se mýlím. Prostě všechno mi to tady u nás stále více připadá jako v Kocourkově kombinovaném s Divokým západem. Je mi smutno z toho co se děje s naší společností, s naší zemí. Je tady málo lidí. Je tu však hodně zákazníků, klientů, odběratelů, koncesionářů, voličů, diváků, čtenářů. Ale potkej někde Člověka a pusť se s ním do řeči třeba o hvězdách… Nebudu vám přát abyste se měli fajn a hifi, ale zkuste se někdy v tom spěchu zastavit a rozhlédnout se po krajině a hlavně se někdy pokuste dotknout hvězd. Sami se svými silami. Třeba nám bůh pomůže…

Petr Püschel

( původně napsáno: ‎‎‎‎neděle ‎29. ‎října ‎2000, ‏‎22:09:04 )