TECHNICKÁ PORADNA (Urob si sám...udělej!)

TECHNICKÁ PORADNA

(Urob si sám…udělej!)

Mnoho čtenářů si při čtení časopisu A/V revue určitě říká, že je to sice všechno moc pěkné, ale kde na všechny ty hezké věcičky vzít peníze a přitom nekrást. Jisté je, že většina lidí, která miluje poslech krásné hudby, nikdy nebude mít potřebné finance na přístroje, jako například ACCUPHASE, B&W NAUTILUS či řadu MATRIX, případně komponenty firmy AUDIO RESEARCH, a to jsem ještě nejmenoval ty nejdražší značky.
V tomto seriálu bychom chtěli poradit všem, kteří touží po kvalitním poslechu, jak a kde ušetřit, co si lze snadno vyrobit doma, zveřejňovat případně jednoduchá schemata či konstrukční postupy co a jak upravit, aby to stálo co nejméně peněz. Zároveň také ovšem řekneme, kde se šetřit nevyplácí a čeho se vyvarovat.
Měla by zde být postupně řeč o různých HI-FI doplňcích jako jsou antivibrační podložky, hroty a stojany pod reproduktorové soustavy, regály na HI-FI komponenty, akustické úpravy poslechové místnosti (velice, velice, velice důležité!), síťové filtry, speciální propojovací kabely (signálové i silové), demagnetizační a zahořovací disky, zatěžovací desky a podobně.
Musíme si na těchto stránkách vyjasnit, kdy mají tyto doplňky smysl, a kdy je to jen vyhazování peněz.
Zároveň nabídneme několik zajímavých řešení a příkladů, jak se dá vylepšit stávající zvuková aparatura, možnosti snadných modifikací uvnitř HI-FI přístrojů atd.
Budeme vycházet z předpokladu, že jádro domácí aparatury tvoří reproduktorové soustavy (co možno nejkvalitnější, což neznamená nutně nejdražší!), koncový zesilovač a CD přehrávač nebo gramofon s předzesilovačem pro MM či MC.
Musíme si uvědomit, že výslednou kvalitu zvuku určuje v největší míře reprobedna, poslechová místnost a umístění reproboxů a pak teprve zesilovač a CD přehrávač a teprve nakonec propojovací kabely. Pouze u dobře sladěné sestavy má smysl investovat větší peníze do další nezbytné hi-fi kosmetiky.
V některém z příštích čísel si také ukážeme jak efektivně řešit veliký problém, a to předzesilovač čili řídící zesilovač. Poněvadž sehnat kvalitní a cenově dostupný předzesilovač je takřka nemožné.
Povídat si budeme o mnoha funkcích, které může zesilovač oželet (tónové korekce, balance, mono, loudness, rec. selector aj.).
Zkrátka, máte se na co těšit a snad se některými nápady trefíme do vašich problémů.
Petr Püschel

Část první aneb uvědomme si co vlastně chceme.
Myslím si, že většina čtenářů, která tyto stránky našeho časopisu pravidelně čte, má doma nějakou tu zvukovou aparaturu a také má již určité zkušenosti s problematikou, která se při snaze o co nejlepší reprodukci vyskytuje. V hi-fi revue bylo již napsáno mnoho stránek a pozorný čtenář již ví, že informace, které se dozvídá nejsou v mnoha případech vůbec jednoznačné. A to je velice důležité si uvědomit! Nedá se totiž říci s určitostí, že tento zesilovač (reproduktorová soustava, propojovací kabel, gramofonová přenoska…) je ten nejlepší a nejvhodnější, protože vždy je nutné posuzovat audio aparaturu jako celek, kde jednotlivé komponenty musí být navzájem sladěné co nejlépe, a najít takovou optimální sestavu je velice obtížné, takřka nemožné. Některé části poslechového řetězce máme již pevně dané. Většinou je to poslechová místnost, ale i zde můžeme vlastně průběžně provádět akustické úpravy takovým způsobem, aby nás manželka nevyhodila i s naší muzikou. Specielní místnost určenou pouze pro poslech hudby si bude moci dovolit jen pár těch nejšťastnějších. Nejlepší je na toto myslet již při stavbě rodinného domku, poněvadž pozdější přistavování je již daleko nákladnější. Vliv poslechových prostorů je velmi důležitý a je již tradičně nejvíce opomíjen. Přitom je jeho působení na výslednou kvalitu zvuku určující a v mnoha případech limitující. Kdo chce vědět více, přečtěte si znovu Trochu teorie… od Luboše Vlka, která vycházela více než celý rok v našem měsíčníku. Ideální je, když někdo pořizuje celou sestavu novou, protože pokud se poradí v některém high-end studiu, může (ale nemusí) si domů odnést sestavu, která je sladěná a její zvuk je vyvážený a odpovídající dané ceně. Ještě lepší by bylo mít možnost poslechnout si danou sestavu přímo doma v poslechovém prostoru, kde ji chceme umístit. A poslouchat několik večerů různé hudební žánry při různých hladinách hlasitosti a různých náladách. Toto je ale v praxi většinou neuskutečnitelné. Nejčastěji se asi dostaneme do situace, kdy budeme muset obměnit jen určitou část naší stávající hifi aparatury, a v tomto případě se dostáváme do ještě obtížnější situace, poněvadž poradit optimální komponent do již existující sestavy je velice obtížné. Proto jakékoliv rady od kohokoliv berte vždy s určitou rezervou a v první řadě věřte vždy vlastním uším a vlastnímu úsudku. Na základě svých zkušeností vám mohu poradit, že nejdůležitější a zároveň nejproblematičtější je výběr vhodných reproduktorových soustav. Dobré reprobedny stojí zpravidla mnoho peněz a většinou je kupujeme na dlouhou dobu. Rozhodnutí, jakou bednu, je tedy asi to nejzodpovědnější, jaké budeme v průběhu pořizování audio řetězce činit. Přestože lze zvuk reproduktorových soustav určitým způsobem ovlivňovat například umístěním do různých částí poslechového prostoru, zvukovým charakterem toho kterého zesilovače, případně užitím určitého kabelu ať reproduktorového či signálového, základní zvukový charakter bude mít reprobedna zachovaný stále. Pokud máme již tento heroický a nervy vyčerpávající úkol za sebou a vytoužené bedýnky stojí na svém místě na zemi či na stojanu, zbývá nám jen přivést do nich trochu toho elektrického proudu o rozličných frekvencích, kterému by se podařilo rozechvět membrány reproduktorů takovým způsobem, aby se nám to líbilo. A to také není žádná sranda! Reproduktorové soustavy se totiž většinou sestávají z více než jednoho reproduktoru, obsahují více či méně složitou výhybku, jejich impedance není konstantní, ale je frekvenčně závislá a to značně, jmenovitá impedance bývá dosti malá (případy,kdy udávaná jmenovitá impedance 4 ohmy bývá něco málo přes 2 ohmy není nijak vyjímečná), zátěž, kterou tvoří reprobedna spolu s kabelem, není pouze reálná, ale je komplexní (nemá jen odpor, ale i kapacitu a indukčnost, obě samozřejmě frekvenčně závislé), proudy netečou jen do reproduktoru, ale i opačným směrem tedy do zesilovače a z tohoto všeho a mnoha dalších věcí vyplývá, že nároky na kvalitu koncového zesilovače by měly být značné. Zesilovač by měl být stabilní do jakékoliv zátěže, odolný proti kmitání, měl by mít pozvolnou limitaci, dostatečnou výkonovou rezervu, velkou rychlost přeběhu a dostatečně velký odstup šumu a brumu. Není problém dosáhnout pro kvalitní power amplifier hodnotu 120 dB. V poslední době se dostávají stále více na výsluní high-endu lampové zesilovače, koncové monobloky pracující ve třídě A. Někteří hifisté preferují jednoznačně pouze „lampy“. Myslím si, že ale nelze říci jednoznačně co je lepší, zda tranzistorové nebo lampové zesilovače. Každé mají své přednosti a své nedostatky. Lampy mají menší rychlost, větší zkreslení, kratší životnost, menší výkon, velmi pozvolnou limitaci, líbivější zvuk. Zesilovače jsou také náročné na kvalitu výstupního oddělovacího transformátoru a existují další specifické problémy typické pro lampy. Lampovým zesilovačům se v blízké budousnosti bude na stránkách A/V revue věnovat člověk nejpovolanější a to Honza Brassány. Nechci být nepochopen a říkám, že nic osobně nemám proti lampovým zesilovačům a při poslechu kvalitních „lamp“ na výstavách či doma u J.B. jsem musel smeknout. Spíše bych chtěl znovu zdůraznit že se nedá říci zda je lepší zesilovač tranzistorový nebo lampový, ale znovu velice záleží na tom jestli je to zesilovač kvalitní či jen průměrný a s jakými ostatnímy komponenty ho míníme používat. Pro některé reproduktorové soustavy může více ladit analytický a přesný zvuk kvalitního tranzistorového zesilovače, jiné bedny si zase přímo říkají o hebký sametový zvuk lampového siliče. Z toho všeho nám vyplývá, že neexistuje jednoznačně optimální řešení, ale že se pouze určitou kombinací hifi komponentů a propojovacích kabelů můžeme určitému optimu přiblížit. Úplně stranou a pro samostatný článek nechávám problematiku toho, že čím lepší aparaturu vlastníme, tím nám samovolně vyplynou na povrch další specifické problémy. Tím myslím hlavně zdroj hudebního signálu, tj. CD a LP nosičů. Ono totiž když posloucháme na dostatečně kvalitní sestavě audio přístrojů, zjišťujeme že naprostá většina hudebních nahrávek je velice bídně nahrána. V nejmasovějším měřítku se to týká hlavně kompaktních disků, kde by vlastně člověk podvědomě očekával naopak kvalitu největší. Nejvíce je takto postižena absolutní většina běžné produkce popové, taneční a rockové muziky. Najít v této oblasti opravdu skvěle nahrané a hudebně poslouchatelné CD je asi tak obtížné, jako potkat vlka (nebo Vlka ?) v hlubokých českých lesích. Naštěstí je v případě jazzové a vážné hudby situace přeci jenom o kousek lepší, ale stále si musíme při výběru nosiče velice dobře vybírat. Na druhou stranu se vlastníkům kvalitní aparatury otevírá ohromná oblast kulturních a estetických či citových zážitků, o které by byli normálně ochuzeni. Tak abychom zase pokračovali a spěli k tomu, na co vlastně asi mnozí čekají. Probrali jsme si tak trochu poslechový prostor, koupili jsme si slušné reproduktorové soustavy, zanedlouho potom i přiměřeně kvalitní výkonový zesilovač, jako zdroj signálu už většinou máme nějaký ten CD přehrávač, tuner, gramofon či tape deck a vyvstal nám tu jeden veliký, obtížně řešitelný problém. Tento problém se nazývá ŘÍDÍCÍ ZESILOVAČ neboli CONTROL AMPLIFIER. Protože chtě nechtě budeme asi chtít poslouchat signál z více zdrojů a většinou ne na plnou hlasitost. (Koncový zesilovač má zpravidla jen jeden vstup a nemá většinou regulátor hlasitosti.) Tento problém lze vyřešit velice jednoduše a řekl bych vlastně úplně nejjednodušeji a to tím, že takový řídící zesilovač koupíme v nejbližším obchodě. Při bližším průzkumu ale zjistíme, že nejbližší prodejny zpravidla řídící zesilovače nevedou a ani ve vzdálenějších prodejnách nás zpravidla neuvedou v jásot. Zato na svých průzkumných cestách narazíme na nepřeberné množství různých černých (většinou), plastových (zpravidla), barevnými světýlky hýřícch (vždy), zaprášených (občas) przničů zvuku v cenách od x do y, cena tu neodráží „kvalitu“. (To ostatně asi nikde.) Problém koupit řídící zesilovač bude asi trochu obtížněji řešitelný. Určitě obtížněji než koupě reprosoustav nebo koncového zesilovače a ani to již nebylo zrovna snadné, jak jsme na vlastní kůži poznali. V high-end studiích zpravidla nějaké řídící zesilovače mají, jak ale vybrat ten, který bude zvuku co nejméně škodit. Když budeme pročítat americký STEREOPHILE anebo třeba německý STEREOPLAY, nebo jiný hifi časopis, zjistíme, že opravdu kvalitní control amplifier je velice, velice drahý. A peněz není nazbyt, zvláště když jsme již většinu rodinného rozpočtu utratili za reproduktorové soustavy a koncový zesilovač a něco bude muset koneckonců zůstat ještě na kabely. Když si budeme prohlížet fotografie highendových předzesilovačů uvidíme, že zde není většinou nic zbytečného. V optimálním případě je to přepínač vstupů (většinou linkových) a regulátor hlasitosti. V horších případech zde najdeme ještě tónové korekce, balance, recording selector, přepínač mono/stereo, případně další zbytečné funkce. Myslím si ale, že ten přepínač vstupů, pásková smyčka (v případě potřeby vypínatelná) a snižovač hlasitosti úplně stačí. Pro tento případ se nám naskýtá možnost vyrobit si řídící zesilovač sami. Takto vyrobený předzesilovač bude PASIVNÍ. To může mít své veliké výhody, ale samozřejmě i zápory. Takto zhotovených pasivních řídících zesilovačů může být samozřejmě celá paleta variant. Od pouhého potenciometru s jedním vstupem a jedním výstupem až po částečně aktivní, kde vstupy přepínáme pomocí miniaturních relátek, s aktivním sluchátkovým zesilovačem či zabudovaným phono equalizérem. Řídící zesilovač se dá udělat i jako univerzální s možností užívat jak aktivní, tak i pasivní režim, podle okamžité potřeby. U pasivních předzesilovačů je asi největší problém volba optimálního stereofonního potenciometru. Mezi nejkvalitnější patří potenciometry ALPS (Conrad Electronic, cca 50.-DM). Problém je však volba hodnoty. Nelze říci univerzálně, že nejlepší hodnota je například 10 kiloohmů s logaritmickým průběhem, poněvadž každý koncový zesilovač má jinou vstupní impedanci a my vlastně regulací hlasitosti budeme měnit výstupní impedanci signálu. Pro některé koncové zesilovače nejsou pasivní „předky“ vhodné vůbec. V mnoha případech ale bude kvalita zvuku s pasivním řídícím zesilovačem naprosto dostačující a výsledný poslech lepší než z běžnými předzesilovači do x desítek tisíc korun. A náklady na stavbu slušně vybaveného pasivního předzesilovače budou zdruba do 5.000.-Kč. Záleží na tom, jak kvalitní součástky kdo použije. Pokud budeme spořiví, koupíme laciný stereofonní potenciometr, obyčejné konektory cinch a relátka společná pro oba kanály a krabici si uděláme sami, dostaneme se na cenu do 1.000.-Kč.

Pasivní řídící zesilovače
Po nezbytném úvodu přejdu k bližšímu popisu jednotlivých variant pasivních řídících zesilovačů. Jak jsem se již zmínil, tou nejjednodušší verzí je krabička se stereofonním potenciometrem a čtveřicí konektorů cinch.(L IN, R IN, L OUT, R OUT.) Země mezi levým a pravým kanálem by měly být oddělené. Od konektoru přivedeme signál krouceným kablíkem na krajní vývody potenciometru a na výstupní konektor z jezdce a krajního vývodu (pro oba cinch společná zem mezi vstupem a výstupem). To samé provedeme pro druhou polovinu stereofonního potenciometru. Vhodnější pro regulaci hlasitosti je potenciometr s logaritmickým průběhem poněvadž pro nižší hlasitosti potřebujeme jemnější regulaci. Kroucené kablíky by měly být co možno nejkratší. Krabice musí být kovová, aby signály byly odstíněné od vnějších rušivých elektromagnetických polí. Takto zhotovenou „krabičkou“ jsme schopni regulovat hlasitost například z CD přehrávače přímo do koncového zesilovače s minimálním zásahem do signálové cesty. Pozor pouze na ohmickou hodnotu potenciometru, proto bude nutné vyzkoušet optimální velikost. Pro můj zesilovač DPA 380 byla nejlepší hodnota 10 kiloohmů. Ještě se zmíním o jednom úskalí při použití laciných potenciometrů a tím je veliká odchylka souběhu obou kanálů, což je na obtíž zvláště při nižších úrovních hlasitosti, kdy jeden kanál hraje s jinou úrovní hlasitosti než druhý. Kromě toho odporová dráha těchto potenciometrů zpravidla rychleji oxyduje a při regulaci hlasitosti se později objeví charakteristické šustění. Laciné potenciometry jsou tedy velice vhodné pouze ve stádiu experimentování a výběru vhodné hodnoty. Takto udělaný „řídící zesilovač“ ale nebude mít moc veliké využití poněvadž je jen pro jeden zdroj signálu. (Při pečlivém provedení a použití highendového potenciometru, kvalitních zlacených RCA konektorů s teflonovou izolací a kvalitních co nejkratších kabelů získáme ale ten nejlepší možný „snižovač hlasitosti“, který můžeme experimentálně užívat pro demonstraci toho, co náš zesilovač spolu s reproduktorovými soustavami „umí“.) Daleko větší praktické využití bude mít zřejmě následující varianta. Je ideální pro toho, kdo si koupil (nebo postavil) kvalitní koncový zesilovač, nemá přiměřeně kvalitní předzesilovač a zůstal mu starý zesilovač na němž donedávna hrál. Vyrobíme si výše zmíněnou krabičku doplněnou o dva přepínače. Jeden přepínač bude pro levý kanál, druhý pro pravý. Ideální budou páčkové miniaturní dvoupolohové dvoupólové přepínače. Výstup přepínače povedeme normálně na potenciometr a vstupy vyvedeme na dva vstupní konektory cinch (IN 1 a IN 2). Přepínat budeme jak „živý“ konec, tak „zem“. Do takto zhotovené krabičky přivedeme dva signály. Do IN 1 například výstup z CD přehrávače a do IN 2 signál ze zesilovače ze svorek označených TAPE REC (TAPE 2 REC). Můžeme tedy provozovat CD přehrávač beze ztráty kvality, ke které by docházelo ve starém zesilovači, a při přepnutí přepínačů do druhé polohy jsme schopni bez přepojování poslouchat ostatní zdroje signálu (tape, tuner, video, tv, gramo) pouhou volbou vstupu na zesilovači. Odborně a prakticky zdatní čtenáři nechť mi odpustí toto velice podrobné a možná trochu zbytečné popisování zařízení, které je velice jednoduché, ale je dost zájemců o hudbu a audio techniku, kteří to vyžadují. Nyní se budu tedy věnovat „krabičce“ o dost složitější, ale daleko více prakticky využitelné. K ní již budeme moci připojit x vstupů a monitorovou smyčku pro nahrávání. Vstupy budeme přepínat pomocí relátek a tudíž do „krabičky“ přivedeme 220V pro zdroj na napájení těchto relátek. K výrobě této krabičky je tedy již třeba určitá minimální zkušenost s výrobou a oživováním elektronických zařízení.

Pasivní řídící zesilovač
(5 x LINE IN, TAPE IN, TAPE OUT, PRE OUT)
Pro takto vybavený řídící zesilovač najdeme již celou řadu uplatnění a hotový precizně zhotovený přístroj již může najít důstojné místo v naší sestavě audio komponentů. Předem si rozmyslíme v jak veliké krabici budeme chtít předzesilovač umístit. Musí se v ní najít místo pro zdroj na napájení relátek (zhruba 100mA a 12V), dvě desky o rozměrech zhruba 8×12cm umístěných nad sebou (na nich budou relátka umožňující přepínaní vstupů, každá deska bude pro jeden kanál), kvalitní potenciometr umístěný co nejblíže výstupních konektorů. Přední panel bude obsahovat páčkový síťový vypínač, nad ním bude otvor pro malou signalizační LED (3mm, efektně působí modrá i když je poněkud dražší, cca 30.-Kč), uprostřed může být umístěn mohutný otočný knoflík pro regulátor hlasitosti a v pravé polovině předního panelu umístíme dva přepínače (otočné, jeden pětipolohový a druhý třípolohový). Vodiče k těmto přepínačům již nemusí být co nejkratší, protoče jimi nepřepínáme přímo signály, ale napětí na relátka, která teprve přepnou signálovou cestu. První přepínač bude INPUT SELECTOR a polohy můžeme nazvat LINE 1, LINE 2, LINE 3, LINE 4, LINE 5 (nebo třeba CD, TV, TUNER, AUX a PHONO). PHONO ovšem jenom pokud sem přivedeme signál z vhodného gramofonového předzesilovače. Druhý přepínač bude RECORDING s polohami nazvanými OFF, TAPE, ON. V první poloze budeme „control amplifier“ provozovat většinu času, to znamená že hrát bude zvolený linkový vstup a svorky TAPE OUT budou odpojené a TAPE IN skratované (přes odpor například 100 ohmů na signálovou zem). Druhá poloha vlastně je známý „knoflík“ TAPE MONITOR, kdy můžeme přehrávat signál z magnetofonu, nebo při nahrávání ze vstupu zvoleného prvním přepínačem monitorovat nahrávaný signál. Při přepnutí do třetí polohy je opět přehráván zvolený linkový vstup, ale svorky TAPE OUT jsou volně průchozí a můžeme tedy vybraný linkový vstup nahrávat. Není tedy u zde popisovaného přístroje možno jeden signál nahrávat a zároveň poslouchat signál jiný, ale to si myslím že většina audiofilů ráda oželí. (Pozor pouze na to, že v poloze REC ON je vlastně výstup z magnetofonu přes odpor zkratován a údaj na indikátorech vybuzení nemusí odpovídat skutečnosti. U tape decků které mají potenciometr OUTPUT LEVEL to vyřešíme stažením výstupní úrovně.) Takže teď jsem vlastně popsal funkci a ovládání tohoto pasivního „předku“ a většině technicky zdatnějších čtenářů již musí být jasné, jak tento výrobek zkonstruovat. Pro ostatní se pokusím popsat stručný postup výroby. Pro zdroj budeme potřebovat: plošný spoj, transformátorek (v plastu, do plošného spoje) 220V/12V 1.5VA, pojistka T 100mA, patice na pojistku do plošného spoje 2x, usměrňovací můstek, elektrolytické kondenzátory 3300mikro/25V a 220mikro/16V, keramické kondenzátory 100nF 2x, stabilizátor napětí 7812 v pouzdru TO220, odpor přibližně 1k8 (podle použité LED) a indikační LED dioda o průměru 3mm (větší je zbytečná). Na desky relátek (pokud budeme dělat zvlášť desku pro levý a pravý kanál) budeme potřebovat 14 miniaturních relátek (já jsem použil relátka TAKAMISAWA RY12WK, které ve svých zesilovačích používá například také firma ACCUPHASE, ale použít se dají i mnohá jiná), a odpory 100ohmů/0.3W 12x (jsou určené pro skratování nenavolených vsupů, jinak je riziko přeslechů mezi jednotlivými signály). Dále budeme potřebovat vstupní konektor pro připojení síťové šňůry na 220V, černou přístrojovou svorku, kterou pak spojíme s kostrou krabice (slouží k vyrovnání potenciálů mezi kostrou koncového zesilovače a našeho řídícího zesilovače), vstupní cinch RCA konektory (patice do panelu, přes velice kvalitní, zlacené s teflonovou izolací a s izolační průchodkou v cenách od 50.-Kč do zhruba 150.-Kč za kus, až po obyčejné čtveřice za zhruba 16.-Kč za jednu), a dva výše zmíněné otočné přepínače. (V případě že budou mít více poloh než potřebujeme, tak prostě nepotřebné polohy nebudeme užívat.) A jako hlavní součástku samozřejmě velice kvalitní stereofonní potenciometr (ALPS od firmy Conrad electronic i s poštovným a balným přibližně 1.200.-Kč). Jeho potřebnou hodnotu je třeba důkladně zvážit, abychom později neměli problémy. Potenciometr umístíme co nejblíže výstupních konektorů, o proto bude třeba asi použít prodlužovací hřídelku. Pokud si s prací opravdu pohrajeme a dáme si záležet, budeme mít kvalitní řídící zesilovač a měli bychom ho proto umístit do odpovídající krabičky a s její výrobou a zvláště s povrchovou úpravou se snažit. Totéž platí i o použitých „knoflících“ pro regulaci hlasitosti a přepínače. Pomoci zde může opět firma Conrad, případně jiná zasilatelská firma, ale nejlépe bude vypadat, když si knoflíky necháme udělat na míru. Inspirací může být prolistování high-end časopisů či prospektů. Se stavbou vám přeji hodně úspěchů a trpělivosti.

Další možnosti a varianty
Rozličné varianty těchto řídících zesilovačů jsou nasnadě. Uvedu zde již jen několik nápadů na různá další „vylepšení“. Jednou z prvních možností je zabudovat do krabičky ještě jeden zdroj (symetrický +,- 15V) a napájet z něj modul gramofonového předzesilovače, který umístíme rovněž do stejné krabice. Zmíněný zdroj se dá použít například k napájaní ještě sluchátkového zesilovače a přední panel tedy obohatíme ještě o sluchátkový výstup (případně pomocí dalších relátek vypínatelný). Můžeme udělat třeba i dva výstupy PRE OUT, jeden pasivní a druhý aktivní. Bude to mít své veliké výhody. Nebo můžeme aktivní a pasivní režim přepínat pomocí dalších relátek do stejných výstupních konektorů. Pouze si musíme uvědomit, že čím složitější přístroj si vyrobíme, tím bude pro signál složitější cesta a také poroste riziko indukce rušivých brumů do našeho signálu. Nechám tedy na fantazii čtenáře pro jakou variantu řídícího zesilovače se rozhodne. Schémat na různé předzesilovače pro gramofon vyšlo veliké množství v amatérském rádiu nebo v KTE magazínu. To se týká i sluchátkových zesilovačů. Aktivní zesilovač pro linkový vstup by měl být co nejkvalitnější a nejraději z diskrétních součástek (příp. ve třídě A), i když dnes je již dostupných mnoho celkem levných a velice kvalitních opračních zesilovačů. Předávat jiným rady na téma aktivních
předzesilovačů se necítím povolaný. Bude proto jedině správné dát na toto téma slovo našemu zesilovačovému odborníkovi č.1 a to P. Dudkovi. S pasivními řídícími centry mám jisté zkušenosti a vím, že v mnoha případech plní svou funkci výborně a k mé veliké spokojenosti. A v dalších částech naší technické poradny si vymyslíme něco úplně jiného. Zatím se s vámi loučím.
Petr Püschel

Část další aneb za co utrácet a kde šetřit
Podrobnější popis rozličných estetických úprav poslechového prostoru nechám na později a teď se budu ještě trochu věnovat problematice reproduktorových soustav a jejich místem v architektuře obývacího pokoje. Jak jsem poznal na vlastní kůži, tak je pro veliké reproduktorové soustavy naprosto nepostradatelné jejich pevné a mechanicky stabilní ukotvení. To se většinou nepodaří pouhým položením na podlahu. Podlaha často není úplně rovná, koberec je měkký a reprobedna se může vychylovat do stran při pouhém lehkém doteku. Můj dojem, že to zase nemůže mít na výsledný zvuk zase tak veliký vliv jsem si musel poopravit. Jednoho dne jsem si zakoupil dvě sady po čtyřech nastavitelných hrotech. Hroty jsem připevnil na spodní stranu a reprobednu jsem nastavil do vodoroviny pomocí nastavitelné výšky hrotu tak, aby se do stran ani nepohnula. Jelikož mám na podlaze korek, pod hroty jsem vložil přiložené plíšky, aby se nebořily do země. Zvuk z takto pevně ukotvených reproduktorových soustav se výrazně slyšitelně pročistil, basy získaly na zřetelnosti a rychlosti a zlepšily se i detaily v podání prostoru. Mohu vlastně říci, že teprve po instalaci hrotů jsem byl se zvukem svých soustav naprosto spokojen. Jsou různé úvahy o tom, zda mají smysl ony plíšky pod hroty, poněvadž prý potlačují účinky hrotů, ale určitě je lepší hrot postavený na centimetrový kruhový plech s milimetrovým důlkem uprostřed pro ukotvení špičky daného hrotu, než když se zapichuje do měkké podlahy a se stabilitou reprobedny je to prachbídné. Další úvahy jsou o tom, že je veliké množství různých hrotů z rozličných materiálů a mnoha různých tvarů a jde o to, zvolit ty optimální. Zvuk se použitím rozličných hrotů liší, ale myslím si, že to nejpodstatnější je pevně reprobednu ukotvit na podlahu, než se trápit tím, jaké hroty použít. Je možno využít ještě jeden způsob postavení reproboxů. Necháme si v kamenictví uříznout dvě žulové desky rozměrech půdorysu naší bedýnky. Pokud si je necháme také vyleštit, získáme tak i esteticky zajímavý a funkční doplněk naší hi-fi sestavy. Žulovou desku bez problémů pevně ukotvíme na nerovnou či měkkou podlahu a na ní postavíme náš reprobox, opatřený samozřejmě hrotama na spodní straně. Ty se do žuly určitě bořit nebudou a bedna bude stát v prostoru naprosto pevně. Ze zcela stejných důvodů by měly stát malé bedýnky na stabilním stojanu a na hrotech, a stojany by měly být spíše v prostoru, než u stěn. Naprosto nevhodné je umístit reproduktorové soustavy na nábytek, jak tomu v mnoha případech je. Pokud máme slušnou zvukovou aparaturu, je velice vhodné umístit ji na regály k tomuto účelu vyrobené. Vyniknou tak její estetické vlastnosti, funkčně to bude daleko praktičtější, poněvadž budeme mít daleko pohodlnější přístup k zadním panelům a budeme moci bez problémů cokoliv přepojovat a různě experimentovat a pokud si zakoupíme nějaký specielní highendový regál, který má jednotlivá patra pevná, stabilní a odpružená a je celý vlastně rezonančně odolný, projeví se to i v lepších zvukových vlastnostech jednotlivých komponentů. Krásné high-end regály byly k vidění například na výstavě Top audio v pražském hotelu Olšanka. Naprosté zázraky ve výsledném zvukovém projevu reproduktorových soustav dosáhneme, budeme-li pečlivě, trpělivě a důkladně hledat jejich optimální umístění v prostoru. A to jak jejich posunováním do stran, tak i natáčením od nebo k poslechové ose, případně i jejich nakláněním dopředu nebo dazadu. Samozřejmě musí být předpokladem dobře si vybrat optimální poslechové místo, abychom se nedostali do situace, že nejlépe bedny hrají, když ležíme na břiše s nepohodlně zakloněnou hlavou, případně jen pokud stojíme na špičkách. Hledání optimálního místa umístění reprobeden je činnost dlouhodobá. Nesmíme si myslet, že tento problém vyřešíme během několika dnů. Navíc se výsledek může změnit s jakýmkoliv jiným nábytkem umístěným v místnosti, jiným kobercem, záclonama či závěsem. Co se týká závěsů, mám dobré zkušenosti se zavěšením těžkého závěsu na garniže do rohů místnosti na straně reproduktorových soustav. Experimentovat je možno se vším. Můžeme zkoušet pomocí molitanivých válečků ucpávat bassreflexové otvory, pokládat na reprobednu různé těžké desky, dávat matrace do rohů nebo do jiných míst v poslechovém prostoru. Zajímavým experimentem je zapojit obě reprobedýnky k zesilovači obráceně, tedy plus na minus, ale obě bedny, ne pouze jednu, to bychom poslouchali signál v protifázi, což je hrozné. Jsou ojedinělé případy, kdy takto propojené reproboxy se zesilovačem hrají lépe. Největší problém při takovémto experimentování je čas, protože po každé sebemenší změně bychom měli v klidu a dlouho soustředěně poslouchat různé hudební žánry a zjistit tak, co nám vlastně změna přinesla. To řekne pouze dlouhodobý poslech. Takřka jakákoliv změna se totiž nejdříve zdá lepší a až časem si uvědomíme její negativní důsledky. Jak jsem již několikrát uváděl při různých příležitostech, ze všeho nejdůležitější mít soustavu audio komponentů co nejlépe vzájemně sladěnou. A i ty naprosto špičkové a renomované reproduktorové soustavy můžeme nevhodným umístěním naprosto zvukově „zazdít“. To se může stát i pokud si reprosoustavy se zesilovačem „nerozumějí“. Pokud tedy máme bedýnky optimálně umístěné a již několik týdnů nás nic nenutilo toto umístění měnit, můžeme se pustit do dalších pokusů. Víme například, že pro dobrý zvuk CD přehrávače je důležitá těžká, stabilní a vůči otřesům odolná mechanika. To nám otevírá prostor pro další experiment. V již výše využitém kamenictví si necháme vyrobit těžké, do hladka vyleštěné žulové desky. (Prosím všechna kamenictví ať děkovné dopisy za ohromné zakázky posílají na adresu A/V revue. Zároveň prosím čtenáře, aby nedevastovali krásná hřbitovní zákoutí a náhrobní kameny nechali na svých místech. Mohli byste si také ty méně odolné CD přehrávače rozmačkat.) Pokud zatížíte CD player rozumně těžkou deskou, zjistíte zajímavé pozitivní změny v charakteru zvuku vašeho přístroje. Zpravidla se zlepší podaní nízkých kmitočtů, prostorovost a čitelnost. Neplatí to samozřejmě o všech CD přehrávačích a většinou čím lepší přístroj máme, tím méně získáme těmito úpravami. Zvuk těch nejšpičkovějších mechanik se může dokonce zhoršit. Dalším využitím žulových desek může být to, že ji položíme na vibrace absorbující nohy a na desku položíme výkonový zesilovač. Omezíme tak na minimum mikrofonní jev , na který je teoreticky náchylná každá součástka a eliminujeme tak nebezpečí vzniku akustických zpětných vazeb. Jsou to ale všechno věci, které se na zvuku již podíleji velice zanedbatelně. V praxi vždy platí, že nejlépe uslyšíme změny ve zvukovém projevu po jakýchkoliv úpravách u těch nejlepších aparatur. Obyčejné plastové věžičky za x jednotek i desítek tisíc korun můžeme stavět na jakékoliv podložky chceme a budou hrát stále stejně příšerně. Velice důležité pro to, abychom mohli takto experimentovat, je mít všechny komponenty propojeny kvalitními a odpovídajícími kabely. Já jsem například jen obtížně rozeznával rozdíly v charakteru jednotlivých signálových kabelů dokud jsem si nepořídil velice kvalitní reproduktorové kabely. S těmi jsem měl štěstí a do své sestavy jsem se zřejmě ideálně trefil. Pak již byly jakékoliv změny v signálových kabelech velice výrazně slyšitelné. A přiznávám se, že ten večer, kdy jsem poprvé zapojil ony skvělé reproduktorové kabely, se mě ani manželce vůbec nechtělo jít spát a vybírali jsme další a další oblíbené kompaktní disky a poslouchali. Měli jsme dojem, že posloucháme úplně jinou, o sto procent lepší aparaturu. Svěřím se nyní s jednou možností, jak ušetřit trochu peněz. Pod žulové desky by měly přijít sorbotanové nožičky od vyhlášených firem. Nechtělo se mi dávat mnoho tisíc korun za čtyři „puky“, a tak jsem si koupil čtyři korkové špunty o průměru asi čtyři centimetry a výšce zhruba pět centimetrů. A pokud je lehce natřeme černým matným balakrylem, získáme spolu s krásnými žulovými deskami esteticky dokonalý a velice užitečný doplněk naší highendové sestavy. Velice částé dotazy mnoha čtenářů se týkají demagnetizačního a zahořovacího signálu na specielním CD (TEST and BURN-IN CD, XLO,REFERENCE RECORDINGS 1995). Disk doma mám a myslím si, že je to naprostá nutnost. Je to nepostradatelná pomůcka pro všechny, kteří to myslí s high-endem vážně a často dělají různé zvukové úpravy a pokusy či testy. Nevím, zda se signálová cesta opravdu odmagnetuje, ale membrány všech reproduktorů se důkladně uvolní a rozhýbou a to je na následném zvuku znát. A zahořovací signál je s oblibou využíván při všech testech, které provádíme, pokud chceme přístroj před kritickým poslechem důkladně rozehrát (a rozehřát). Nemohu si to fyzikálně vysvětlit, ale na vlastní kůži jsem se setkal s tím, že signálový kabel se rozehrál teprve po důkladněm zahoření a odmagnetování ?!? Teď se ještě zmíním o často zdůrazňovaném nevypínání přístrojů. Nesouhlasím s tímto úplně stoprocentně, ale důležitá věc to je. Ale jako vždy, jak co a jak kdy. Nový, čerstvě vybalený audio komponent moc nehraje, to je celkem jasné a pochopitelné. U reproduktorových soustav to trvá několik měsíců než se rozehrají na své optimum. A zesilovačům nebo CD přehrávačům i několik týdnů, ale jsou zde veliké rozdíly a nedá se bohužel zevšeobecňovat. Jisté je, že nový přístroj by se měl důkladně zahořet. Bylo by jedině solidní, pokud by výrobci například zesilovačů po dokončení výroby každý kus důkladně několik dní zahořovali a zkoušeli ho až do krajních mezí. To ale provádí jen naprosté minimum světových výrobců hifi techniky. Je chvályhodné, že náš highendový zesilovačový konstruktér číslo 1 Pavel Dudek toto všechno činí a navíc všechny zesilovače vyrábí úplně sám. Tím je zaručená vynikající kvalita všech jeho výrobků DPAudio. Takže zahořovat nově vybalené přístroje rozhodně ano! A nevypínat? Pokud jsme často doma a posloucháme muziku několikrát denně, je opravdu lepší nevypínat. Pokud přijdeme z práce a chceme hned poslouchat, tak také nevypínat. Pokud jedeme na dovolenou a po návratu z ní chceme hned poslouchat, tak raději vypnout a smířit se s tím, že po zapnutí bude trvat jednu až tři hodiny, než se komponenty dostanou do zvukové a tepelné pohody. Nevypínání je tedy nutnost pro to, aby kdykoliv přijdeme, mohli jsme hned poslouchat na „plno“ toho, co naše sestava umí. Ale zkuste v létě v rozpálené místnosti nevypínat Dali Graviti, zvláště pokud je používáte jako monobloky. Ono sto wattů v čisté třídě A je totiž znát na teplotě místnosti a pokud nemáte svou vlastní elektrárnu, tak i na peněžence. Něco jiného je nevypínání u lampových zesilovačů, protože lampy mají výrazně kratší životnost než tranzistory a jsou také mnohokrát dražší, tudíž bychom nevypínáním výrazně snižovali dobu optimální kvality naší lampy. Úplně specifickou kagorii reprezentuje například NAD 310. Ten nemá výstupní relé, které by po několika sekundách po zapnutí připnulo reprosoustavy, a proto je slyšet jako hlasité lupnutí spolu s prsknutím a podobný pazvuk vydá i po vypnutí. Zde tedy nevypínáním ušetříme reprosostavu podobných kopanců do membrán. Takže někdy je lepší vypínat, někdy nevypínat. Co se týká různých kabelů, o tom jsem se již krátce zmínil výše, ale existuje ještě jedna sorta kabelů a tou jsou kabely pro přívod síťového napětí do přístroje. I zde je u různých firem řada rozličných, vesměs velice drahých kabelů. Abych se přiznal, s tímto problémem zatím zkušenosti nemám a proto se k němu vyjadřovat nebudu. Ale uvedu zde náznak obsahu rozsáhlého článku, který nyní připravuji. Jednat se v něm bude o problematice napájení audio komponentů ze sítě. Naše energetická rozvodná soustava není zdaleka ideální a ne každý posluchač má svou vlastní malou elektrárnu. V síti je totiž často přepětí, někdy podpětí, neustále různé vysokofrekvenční rušení, různé symetrické i asymetrické ruchy, které mohou velice podstatně ovlivňovat zvukovou kvalitu některých audiokomponentů. Navíc některé přístroje zase svou činností ruší přes síť ostatní přístroje, například CD přehrávače, D/A převodníky nebo tunery. Problémy někdy bývají se zapojováním satelitních tunerů i normálních tunerů do stávající sestavy, pokud je jeden z přístrojů napájen třížilovým kabelem. (Indukce brumu na zemní smyčce, tvořené přes uzeměnou parabolu či anténu.) Použití dvou třížilových přístrojů v jedné sestavě vyvolá taky někdy nežádoucí brum. Některé problému odstraňují oddělovací transformátory, jiné různé síťové filtry. Ale v jejich používání vládne také zmatek a nejasnosti. A pořizovat si například On-line UPS za nějakých 80.000,-Kč také nemusí řešit všechny problémy. Chtěl bych se na toto důkladně podívat a rozepsat se o tom v připravovaném článku. Okolo high-endu existuje mnoho různých pověr, smyslů i nesmyslů, různé „kosmetiky“, jejímž hlavním úkolem je tahání peněz z kapsy důvěřivých zákazníků. O některých se již psalo na stránkách měsíčníku Stereo a video. Ke zmrazování cédéček se vyjadřovat nebudu, nikdy jsem to nezkoušel a zdá se mi nesmyslné mít vedle hifi sestavy postavený mrazák, který za prvé ruší a za druhé překáží, nehledě k tomu, že po několika minutách provozu bude mít disk již pokojovou teplotu. Navíc se orosí a může dostat vodu do jednotky laserového snímače a poškodit tak náš CD přehrávač. Zelený proužek, nebo natření okraje kotoučku oblíbené audiokonzervy znát je, ale otázkou zůstává, zda trochu jiný zvuk je lepší nebo horší. Jako experiment je to zajímavé. Dále existují rozličné stabilizační disky, které se pokladají do mechaniky společně s kompaktem. Lacině si výslednou změnu zvuku můžeme vyzkoušet tak, že do přístroje vložíme dva disky na sobě. Nedá se obecně říci, že se zvuk zlepší. U něktrých CD přehrávačů bude zvuk lepší, u jiných horší a u některých kupodivu změna nebude slyšet vůbec. Doplňky které pro přehrávače kompaktních disků smysl rozhodně mají, jsou samostatné D/A převodníky (za předpokladu, že disponujeme digitálním výstupem). Předpokladem je mít kvalitní mechaniku. Dalším krokem vpřed jsou HDCD kompatibilní převodníky. I pro přehrávání disků, které nejsou nahrány tímto systémem je to určitý přínos. Jsou to ale krabičky, které si sami určitě nevyrobíme, a tak se budeme věnovat něčemu jinému. Kde je pro nás pole neorané a možnosti fascinující jsou různé modifikace stávajících přístrojů. Myslím zásahy uvnitř přístrojů a to mohou samozřejmě jen odborníci nebo specializované firmy. Tyto modifikace se týkají především vnitřní kabeláže s vypuštěním nespolehlivých konektorů a páskových vodičů. Můžeme zkracovat signálové cesty, vyměnit obyčejné potenciometry za kvalitní highendové, odmontovat laciné nespolehlivé konektory a použít kvalitní zlacené s teflonovou izolací, posilovat zdroje doplněním dalších kondenzátorů, vylepšovat analogovou část CD přehrávačů (jako například v Německu pan Swoboda a jeho modifikace CD přehrávačů Sony). Znovu ale připomínám, že jsme ve svých poslechových testech (hlavně z CD) limitováni kvalitou nahrávky a časem budete určitě velice nemile překvapeni velice bídnou kvalitou naprosté většiny produkce. Opravdu dobře nahraných nosičů je velice, velice málo. V redakci budeme rádi, pokud nás na nějaký zvukově vynikající disk upozorníte. Není v silách několika lidí stačit sledovat tu celou ohromnou světovou nadprodukci hudebních nosičů. Na úplný závěr bych chtěl ještě něco říci, abych předešel případným nedorozuměním, nebo konfliktům. Vše o čem jsem psal se zakládá na pravdě. Pokud by mi někdo vytýkal, že některé věci jsou nemožné, či že je nemohu změřit či jinak dokázat, budu mu oponovat. Myslím si, že v našem světě jsou jevy, které se nedají klasicky dokázat a přeci existují. Všechno prostě změřit neumíme, protože naše znalosti ještě nejsou konečné (a naštěstí nikdy nebudou), a tak ještě neexistují přístroje, které by objektivně změřily jak určitá audio sestava hraje. Zatím tedy musíme stále nejvíce používat své uši a jak je známo, každý člověk slyší trochu jinak, nebo mu vyhovuje něco jiného. Nejlepší by bylo srovnat zvuk „živého“ nástroje bez použití elektroniky se zvukem nahraného nástroje přes daný reproduktor. V tomto srovnání vždy musí reprodukovaná hudba na plné čáře prohrát. Snahou audiofilů je co nejvíce se svou sestavou „živému“ zvuku přiblížit. To říkám na obhajobu našeho pohledu na tuto problematiku a na vysvětlení idividuálního sluchu každého člověka. Protože když někdo například v hudbě preferuje dunění basů, či řinčivé výšky, tak asi nechce poslouchat věrný zvuk, poněvadž při „živém“ poslechu muzikantů basy většinou neduní a výšky většinou neřinčí. A znovu ještě zdůrazním, že pro co nejobjektivnější poslech kvality určité aparatury, je velice důležitá psychická pohoda a dobrá nálada. Když jsme naštvaní, rozpumpovaní po celodenním shonu, nesoustředění, tak se nám ani zvuk naší sestavy nebude moc líbit. Zase poslech kvalitní hudby nás uklidní a vlastně ozdraví naši duši a tím i tělo. Můžeme si tedy vytvořit zvláštní druh symbiózy mezi námi a naší aparaturou. Nic nikdy není věčné a ani naše poznání není konečné a bláhový je člověk, který si myslí že jsme na vrcholu dějin. Minulost měla své přednosti i nedostatky, má je naše přítomnost a doufejme, že je bude mít i lidská budoucnost. Bylo by škoda ztratit tolik krásných věcí, který lidský duch vytvořil. Blíží se konec druhého tisíciletí, a za zhruba padesát měsíců se začne psát třetí tisíciletí a lidstvo bude mít velikou šanci konečně skloubit duševno a tělesno, lékařstí a léčitelství, sen a realitu, magii a fyziku. Bylo by škoda promarnit takovou šanci, která se opakuje jen několikrát v dějinách. Přeji vám mnoho úspěchů v budování té vaší optimální poslechové sestavy, a neúspěchy které přijdou také, ty ať vás neodradí, ale naopak posílí.

Petr Püschel

( původně napsáno: ‎‎‎‎neděle ‎29. ‎října ‎2000, ‏‎22:04:20 )