Tak už tu máme zase to krásné a kouzelné období Vánoc a vstupu do dalšího roku. Jsou svátky klidu a míru, rodinné pohody, mezilidské spory by měly utichnout a všichni společně bychom se měli zamyslet… nad sebou, nad světem, nad tím jak vlastně žijeme. Zmizí snad na čas spory o to, zda je lepší gramofon nebo digitál, jestli hraje přirozeněji lampový zesilovač či tranzistorový a že ten pravý ořechový kabel je ten a ten. Vánoční čas je spojen spíše s tím, že se scházejí dobří přátelé, rodiny se po dlouhém čase sejdou zase pohromadě u jednoho stolu, povídá se, vzpomíná, jí se dobré jídlo a pije dobré pití. A v tom je právě ten problém. Každý člověk má rád něco jiného, někdo pije jen víno červené, jiný zase jen víno bílé, dalšímu zase nechutná jiné než suché a někdo jiný zase musí mít sladké. A samozřejmě někdo zase víno vůbec, ale zase má rád pivo, jiný si třeba raději pochutná na něčem tvrdším. Mnoho lidí nepije alkohol vůbec a je mnoho těch, kteří pijí všechno. Někdo pije rychle a ani nevychutnává chuť nápojů, kterými právě sytí své tělo. Jsou lidé, kteří jí i pijí velice pomalu a každý doušek vychutnávají. A to si představte, že se dělají na světě ochutnávací testy vína, takové přebory v degustaci. To se vám sejdou lidé, kteří se zavázanýma očima nejenže rozeznají bílé od červeného a sladké od polosuchého, ale také druh vína, ročník, oblast, místo vinice, sklon svahu a počasí v roce sklizně. A to vše během pár minut a trochou vína v ústech. A poznají to opravdu a vždy! A teď si zkuste představit, že by přijela nějaká supermoderní pojízdná chemická laboratoř vybavená nejmodernějšími čidly, snímači, výpočetní technikou a rozsáhlými databázemi a hodnotila by chuť vína. Tak tato laboratoř by určitě nepoznala to co ten „gurmán, degustér“. A i kdyby, trvalo by jí to podstatně déle. Já mám rád víno, červené více a raději suché. Mám svou oblíbenou značku kterou kupuji v samoobsluze za přibližně 50,-Kč za litr. Chutná mi a myslím si, že je lepší než mnoho jiných za zhruba stejné ceny. Onehdy jsem byl pozván na večeři, kde k pití podávali i červené víno, lahvinka tak za několik těch set korun. Nešlo to z mé kapsy a tak si myslím, že jsem nebyl ovlivněn „psychogurmanistikou“. A víno bylo skvělé. Tak skvělé, že musím říci že jsem lepší ještě v životě nepil a ty dvě láhve, které ve mě během večera zmizely nezanechaly žádné následky druhý den ve formě známé kocoviny. No za pár dní jsem si v samoobsluze zase koupil to své oblíbené. Když jsem ho doma otevřel a chtěl se napít, myslel jsem, že je zkažené. Nebylo! To můj jazyk a má chuťová paměť si ráda a rychle zvykla na to lepší. Teď už mohu říci, že se to víno po několika týdnech ve spíži samo nějak zlepšilo a je již dávno vypité, a s chutí. Chuťové buňky zapomněly na ono skvělé víno z té slavnostní večeře a musely si časem chtě nechtě zvyknout na to „staré, dobré“ běžné. Představte si, že byste museli ochutnávat ty legendární skvělé ročníky, které stojí stovky dolarů za láhev. To musí být balzám na tělo i duši. Ale ty návraty do normálního světa… Co chci říci? Ono to tak trochu souvisí s posloucháním hudby. Naše uši jsou strašně rády hýčkané a rychle si přivykají tomu lepšímu a příjemnějšímu na poslech. A pak je návrat zpět vlastně také vyloučen. Ale někdo nechce víno, ale pivo, a jiný raději tvrdej. A další zase nepije, jiný pije všechno. Někdo má rád analog, jiný raději digitál. Existují špatná vína a naopak dobrá piva. A i limonáda je někdy lepší než gin. Ale dobré víno je přece tak dobré, zvláště červené…
Petr Püschel
( původně napsáno: neděle 6. dubna 1997, 22:36:08 )
Komentáře
Tento článek zatím nemá komentáře.
Komentář