Audiomat Solfège

Integrovaný elektronkový zesilovač
Audiomat Solfège Référence

Úvod

Již dlouho přemýšlím, jaký napsat úvod pro tento profil v rubrice Top hifi. Člověku se v životě příliš často nestává, že by se setkal s něčím (raději napíšu téměř) dokonalým. A když k tomu dojde, stejně se většinou podvědomě ubezpečuje, že to až tak dokonalé patrně není. Vždyť i setkání se starou láskou po několika letech bývá většinou provázeno zklamáním. Osobně jsem se totiž setkal s tímto zesilovačem, respektive s jeho předchůdcem (Audiomat Solfege), před necelými čtyřmi lety. Toto setkání se v mém hifistickém srdci uhnízdilo opravdu hluboko. Nyní, když jsem se dozvěděl, že budu mít možnost napsat pro časopis Stereo a video profil následovníka (s přídomkem „Reference“), ucítil jsem v duši podivné rozechvění. Ono to setkání po delším čase totiž nejednou vede (hlavně v naší audiofilské oblasti) k určité ztrátě iluzí a vystřízlivění s následnou kocovinou. Přiznám se, že jsem se i trochu bál, abych si nepokazil onu krásnou vzpomínku. Řeknu vám to dopředu: NEPOKAZIL!! Francouzský integrovaný elektronkový zesilovač Audiomat Solfege Reference má naprosto oprávněné místo v hifistickém nebi!

K čemu tak asi připodobnit první setkání se zvukem tohoto skvostu? Představte si, že jedete po ránu, v horách, na jízdním kole a všude kolem se válí mraky. Šlapete do pedálů v bílé mlze a je vám trochu chladno. Tušíte, že kousek nad tou mlhou je modré nebe a svítí slunce. Tu a tam začíná prosvítat. Přejedete malou vyvýšeninu a sjíždíte do malebného údolíčka. Jak víte že je malebné? Ono se vám totiž při sjíždění podaří vyjet z mraku a na vaše smysly zaútočí nádherný pohled plný zřetelných kontrastů, dokonalých barev a vy vidíte ostře a jasně až k dalekým obzorům. Otočíte se a shledáte, že ranní mraky se již rozptylují, bude nádherný den. Takže takto podobné (připodobnit přesně pocity z poslechu tohoto velice zdařilého elektronkového zesilovače je patrně nemožné, proto jsem zcela výjimečně zvolil tento poetický příměr, snad pragmatičtí a technicky orientovaní čtenáři prominou) pocity zažívá posluchač, když si poslechne Solfege Reference. Samozřejmě za předpokladu dobrých akustických vlastností poslechového prostoru a připojení odpovídajících reproduktorových soustav. (Xavian XN 270 si s Audiomatem rozumějí dokonale!) Posluchač má v první chvíli pocit, že mu „odlehly“ uši (nebo se rozsvítilo v hlavě). Ač to zní dost nadneseně, odpovídající přirovnání zvukového projevu by bylo: „křišťálově čistá horská studánka“. Hudba zní neuvěřitelně čistě, chybí jakýkoliv náznak tak častého typicky elektronkového zvuku. Naopak, měl jsem spíše dojem, že poslouchám nadmíru zdařilý tranzistorový zesilovač!! Opravdu, Audiomat Solfege je tím charakteristický. Nižší firemní zesilovače Arpege i Prelude zní víc „lampově“. Rozdíl oproti elektronkové „konkurenci“ v zesilovači Conrad-Johnson CAV50 je markantní. Osobně dávám přednost podání zvuku zesilovače Audiomat Solfege Reference. Podle mne je Audiomat přesnější a analytičtější. Conrad má zabarvenější zvuk, chová se více elektronkově. Prostorovost obou zmíněných výrobků je výtečná. Zkrátka, Solfege Reference patří, podle mého názoru, k tomu nejlepšímu na poli integrovaných zesilovačů.

Popis

Po tomto poněkud obsáhlém úvodu se již budu věnovat samotnému testovanému zesilovači. O tom, že přístroj není žádný „drobeček“, svědčí hmotnost bezmála 30 kilogramů. Po vybalení z krabice a postavení na pracovní stůl jsem musel uznale konstatovat, že Audiomat Solfege Reference je výrobek zářící čistotou provedení. Čelní panel je tvořen 10 milimetrů silným masivem duralu. Uprostřed je symetrický výřez pro ovládací a indikační prvky. Jsou to (zleva doprava) regulátor hlasitosti, indikační LED a páčkový přepínač pro ztišení signálu (Mute), LED pro příjem IR signálu z dálkového ovladače, páčkový přepínač pro zapnutí přístroje a indikační LED (Power On) a otočný přepínač pro volbu jednotlivých vstupů (Source Selector) – Line 1-5. Přítomný dálkový ovladač je menších rozměrů. Neumožňuje příliš mnoho povelů: ztišení signálu, jemnou regulaci a normální regulaci hlasitosti. Chybí tedy možnost dálkového přepnutí vstupů. Na zadním panelu lze najít napájecí konektor (Euro) s pojistkou a třížilovým zapojením v přístroji. Dvanáct reproduktorových terminálů umožňuje snadné připojení biwiringového provedení reproduktorových kabelů. Svorky jsou uspořádány do tří řad, přičemž spodní slouží pro zem (černé), prostřední a horní pro plus (červené). Prostřední pro připojení čtyřohmových a horní pro připojení osmiohmových reprosoustav. Ideální je použití reproduktorového kabelu zakončeného banánkem nebo vidlicí. Otvor pro odizolovaný konec kabelu je dost malý, tudíž by byl problém s připojením kabelů o větším průřezu. Všechny vstupní a výstupní (6 párů: Line 1-5 a Line Out) konektory jsou typu RCA (cinch), zlacené s teflonovou izolací a montáží do panelu. Kryt přístroje je vyroben z 3 mm silného duralového plechu a k šasi je důkladně přichycen pomocí 18 šroubů. Samotný přístup k vnitřní části je tak poměrně zdlouhavý.

K vnitřnímu uspořádání. Všechny tři napájecí vodiče jsou kousek od konektoru stočeny do cívky a provlečeny malým feritovým toroidem. To částečně odfiltruje pronikající vf rušení. U zadního panelu jsou umístěny čtyři mohutné elektrolytické kondenzátory (2× 1000 mikrofarad / 450 V a 2× 100 mikrofarad / 450 V). Vpravo vzadu, u vstupních konektorů, je uchycena destička s pěticí relátek firmy Finder. Před čtveřicí kondenzátorů jsou připevněny tři transformátory. Jeden napájecí a dva výstupní. Zdroj Solfege Reference je převzat z výkonového modelu Audiomat Duo. Elektrolytické kondenzátory ve zdroji jsou přemostěny fóliovými kondenzátory. Osazení výkonové části je následující: čtyři výkonové pentody 6550 (dvě na kanál) s označením Audiomat (jedná se ale o perfektně spárované a pečlivě vybírané ruské pentody Svetlana) v push-pullovém zapojení. Na elektronky poskytuje výrobce záruku 3 měsíce. Z toho se dá usuzovat životnost elektronek na zhruba 2200 hodin provozu. V praxi to znamená, že například při dvouhodinovém provozu denně, bude třeba po třech letech sadu elektronek vyměnit, což majitele přijde (při dnešních cenách a zakoupení originální spárované sady přímo od firmy Audiomat) na přibližně 7 tisíc korun českých. Ve skutečnosti mohou leckomu vydržet elektronky ještě déle, poněvadž běžnější je, že se zesilovač několik dní nepustí vůbec, a pak se poslouchá více hodin najednou. Pro méně orientované čtenáře: lampový zesilovač v době, kdy neposloucháte hudbu (kromě krátkých přestávek do desítek minut až pár hodin) vypínejte! Je mi znám případ, že zákazník „náležitě poučený“ o tom, že lepší je hifi komponenty nevypínat, byl nucen po zhruba třech měsících nepřetržitého provozu sadu elektronek obměnit, protože se zvuk velice významně zhoršil. Nevypínání výrobků hifi techniky (v některých případech problém diskutabilní) je užitečné u přístrojů obsahujících tranzistory a integrované obvody, nikoliv elektronky. (Pokud má majitel dostatek financí a potřebu nepřetržitého přitápění poslechové místnosti, budiž. Ale já si myslím, že vypnutí a „odpočinek“ přístrojům prospěje a zvuku neuškodí.) Buzení zajišťují dvě (americké) dvojité triody 12AX7A a vstupní zesilovač je na bázi ECC 82, což je rovněž dvojitá trioda. Pod hlavní deskou je umístěn, poblíž vstupního IR senzoru, řídící procesor pro příjem a dekódování povelů z dálkového ovladače. Regulaci hlasitosti obstarává motorkem řízený potenciometr ALPS (10 kOhmů). Signálové cesty sice kratší nejsou, ale díky přepínání vstupů pomocí relátek nedochází k přeslechům mezi jednotlivými zdroji signálu (jak tomu bylo u předchůdce), protože signál z nezvoleného vstupu je přes odpor sveden na signálovou zem. Celkově se konstrukce zesilovače jeví jako čistá, jednoduchá a přehledná.

Při základním měření zesilovače v domácích podmínkách jsem zjistil tyto údaje: výstupní výkon 1 dB před nástupem limitace dosáhl 33 W do zátěže 4,7 Ohmu (1 kHz). Kmitočtová charakteristika při 1V RMS vykazovala pokles 3 dB na kmitočtech 1,5 Hz a 57 kHz. Pokles 1 dB na 3 Hz a 22 kHz. Pravoúhlý signál na kmitočtu 1 kHz byl téměř ideální, na kmitočtu 10 kHz byl stále ještě velice slušný (a lepší než u mnohých tranzistorových zesilovačů). Výstupní offset byl samozřejmě 0,0 mV (výstupní transformátory).

Zvuk

Teď už tedy konečně k tomu nejpodstatnějšímu, tedy ke zvuku integrovaného zesilovače Audiomat Solfege Reference. Převážná část poslechových zkoušek probíhala v dobře zatlumené podkrovní místnosti o ploše zhruba 25 metrů čtverečních. Zde byly připojeny reproduktorové soustavy Xavian XN 270. Tyto reprosoustavy si vynikajícím způsobem rozumí se zesilovači firmy Audiomat, což každý, kdo chodí na výstavy highendové techniky jistě ví. XN 270 se vyznačují vysokou neutralitou s minimem zabarvení zvukového signálu. Díky poměrně nízké citlivosti jsou náročné na výkon a kvalitu zesilovačů. Jejich hudební podání má, podle mne, značnou vypovídací hodnotu. Za zdroj signálu sloužil výborný CD přehrávač firmy Sony CDP-XA30ES. Menší část poslechových testů proběhla v testovacích prostorách časopisu Stereo a video. Zde byl zesilovač připojen k reproduktorovým soustavám B&W Nautilus 802 a za zdroj signálu sloužil Sony CDP-XA50ES.

První, co upoutá každého posluchače, je neuvěřitelná prostorovost hudebních nahrávek. Tím myslím jak do stran, tak především do hloubky. Opravdu, nevzpomínám si, že bych kdy měl doma zesilovač s lepší schopností prokreslit až holograficky přesně hudební prostor v poslechové místnosti. Dalším atributem, kterým Audiomat Solfege nadchne přítomné osazenstvo, je dynamičnost hudebního projevu. U reproduktorových soustav s vyšší citlivostí lze dosáhnout značného akustického tlaku i při změřeném výkonu 33 wattů. Někomu se může zdát sice tento výkon nedostatečný, ale my jsme při poslechových testech naprosto neměli pocit jeho nedostatku. Snad jen v naprosto krajním případě, při opravdu hodně vysoké hlasitosti a reprodukci velkých symfonických těles, došlo k určité ztrátě kontroly. Při běžných (i vyšších) hladinách hlasitosti nikdo neměl pocit nějaké drsnosti či ostrosti nebo agresivity v některé části hudebního spektra. Zesilovač se mi jevil jako velmi rychlý a stabilní přístroj, který netrpí mnoha nectnostmi jiných „lampových“ zesilovačů. Velice nápadné je výtečné zpracování nízkých kmitočtů. Jejich prokreslenost spolu s mikrodynamikou jsou v podání Xavian XN 270 na velmi vysoké úrovni rozlišení. Dosud nikdy jsem doma z těchto „bedýnek“ nedostal takový objem a přesnost nízkých kmitočtů, jako v době přítomnosti tohoto testovaného zesilovače. Přesto pro plné předvedení toho, co zesilovač umí (a že je toho opravdu hodně) je třeba větších reproduktorových soustav. Slyšel jsem spojení s Cabasse Iroise 500 a to nemělo chybu. Rovněž propojení s B&W Nautilus 802 bylo výtečné. Zpět ke spolupráci s XN 270. Výšky jsou čisté, bez stop zrnitosti. Ani při nejvyšších hladinách hlasitosti si přítomní posluchači nestěžovali na nějaký nepříjemný charakter zvuku. Střední kmitočty působí na posluchače naprosto přirozeně. Opravdu je lze takto jednoduše charakterizovat. Solfege se tu nechová jako mnohé jiné elektronkové přístroje, které si svým způsobem „vymýšlejí“. Máme oprávněný pocit opravdovosti podání této části hudebního spektra. Vokály jsou jasně čitelné, dokonce i u sborových zpěvů. Nepatrné zabarvení zvuku tohoto výtečného přístroje dodává nástrojům, které posloucháme, paradoxně „punc reálnosti“. Oproti DPA 380, který posluchačům poskytuje věrný realisticko-analytický, velice přesný zvukový obraz, nabízí Audiomat hmatatelný hudební zážitek. Malinko odbočím, ale musím se zmínit, že můj otec, který mne průběžně navštěvuje a slyšel u mne doma již ne jednu skvostnou aparaturu, řekl přibližně toto: „Pokud bych měl doma někdy nějakou poslechovou místnost, chtěl bych, aby v ní hrál tento zesilovač.“ Otec, v mládí muzikant, jistě ví co říká. Nikdy to o žádném přístroji neřekl a většinou ho mé nadšení nechávalo chladným a shovívavě se usmíval.

Při poslechu fenomenálního norského saxofonisty polského původu, Jana Garbareka, nám šel až mráz po zádech. Saxofon byl, se vší svou naléhavostí, s námi v místnosti. Nahrávky německé firmy ECM, pod jejímž labelem Garbarek vydává své desky, jsou technicky i interpretačně vždy na vysoké úrovni. Při poslechu těchto CD mne téměř mrazilo díky nevěřitelně přesnému prostorovému zobrazení. Člověka přitom napadá, že při dostatečně kvalitním a vyváženém řetězci komponentů i ono mnohými zatracované médium „Compact Disc“ je schopné zprostředkovat posluchači úžasný hudební zážitek. Dalším diskem v poslechovém testu je výtečný titul newyorské firmy Omega: Jeff Warschauer – The Singing Waltz. Tentokrát dominuje v jednotlivých skladbách mandolína. Krásná hudba, jejíž kořeny vycházejí z tradic židů, kteří před lety žili na území Ruska a prolínají se v ní jak ruské lidové, tak židovské hudební rytmy, dokázala všechny přítomné posluchače nadchnout. Málokdy jsem měl v poslední době tak skvělou náladu, jako při poslechu tohoto CD, zprostředkovaného zesilovačem Audiomat. Hudba z disku Inquisition Symphony finské Apocalypticy mne fascinovalo svou tvrdostí a úderností. Metal zahraný na violoncella, opravdu to jde! Hudba vůbec nesplývala, naopak každý nástroj byl jasně rozeznatelný. I při velkých hladinách hlasitosti byl hudební projev čitelný, bez stop nepříjemné agresivity, jak tomu často bývá. Chieftains a jejich poslední CD Tears of Stone, to je dokonalost sama. Technicky perfektní nahrávka, interpretačně, jako ostatně vždy v případě této irské legendy, na špičkové úrovni. „Nekrásnější ženské vokály“ a skvělá atmosféra nahrávek dělají z tohoto disku daleko více, než nějakou „směs“. Znovu nás sráží na kolena téměř neskutečná hloubka hudebního prostoru. Po vložení mého oblíbeného disku Bittová/Václavek – Bílé inferno jsem byl moc zvědav, jak si zesilovač poradí s čtvrtou skladbou na druhém disku. A poradil si s ní s takovou graciézností, že jsem poslouchal jako u vytržení. Další osobní, dosud nepřekonaná poslechová reference. Takový pocit hmatatelnosti hudebního nástroje (houslí) jsem dosud neměl. Kolegové, kteří se zúčastnili poslechu, jen nevěřícně kroutili hlavou. Blues v podání černošského seniora Jamese Cottona (Deep In The Blues), jehož foukací harmonika nemá konkurenci, dokáže každého strhnout svou atmosférou. Posluchač má pocit, že se při poslechu dostává až k samé podstatě života. K této podstatě, ovšem v daleko syrovější podobě, vede rovněž poslední album Toma Waitse (Mule Variations). Více než sedmdesát minut té nejšťavnatější hudby, která místy až s naturalisticky obnaženou tváří odhaluje život ve vší jeho drsnosti a bídě. Deska byla puštěna na závěr našeho poslechového večera a Solfege opět dokázal, že i z nahrávky, která rozhodně není typicky audiofilská, dokáže udělat skvělý zážitek. Tím se dostáváme k určité (pro někoho diskutabilní) vlastnosti zesilovače Audiomat Solfege Reference, kterou je schopnost podání i ne příliš technicky vydařených snímků tak, že může být pro posluchačovo ucho přijatelnější. Pokud by byl zesilovač naprosto analytický, zprostředkoval by lidskému uchu ne vždy lahodný hudební zážitek. Takový zesilovač odhalí, díky své kvalitě a analytičnosti zvukového podání, veškeré chyby v nahrávce. To se leckomu nemusí líbit a tudíž je mnoho posluchačů, kteří preferují zabarvení (a nevěrnost podání) elektronkových zesilovačů. U většiny elektronkových zesilovačů je ale toto zabarvení již příliš nápadné a výsledek zpravidla není příliš vábivý (alespoň pro zkušené posluchače). Solfege se pohybuje přesně v té oblasti, která vyhovuje mému uchu (přestože většinou preferuji kvalitní tranzistorové zesilovače), a zabarvení je omezeno na přijatelnou míru.

Jediný problém v průběhu testování v mé poslechové místnosti nastal až při poslechu Chačaturijanova Šavlového tance. Snaha o co nejhlasitější projev orchestru při zachovaní všech výše popsaných kladů přístroje byl nad schopností této sestavy. (Myšleno spojení Solfege s Xavian XN 270.) Poslech samozřejmě byl stále ještě dost čitelný a prostorový, ztratila se však částečně kontrola některých detailů. Pro plnohodnotný hudební zážitek chyběla dostatečná úroveň nejnižších kmitočtů. Objem basů však není v tomto případě problém zesilovače, ale připojených malých (XN 270) dvoupásmových stojanových reprosoustav, poněvadž v redakční poslechové místnosti, kde byl Audiomat spojen s reproduktorovými soustavami B&W Nautilus 802, byly basy naprosto v pořádku a symfonický orchestr byl reprodukován v téměř plné síle bez slyšitelných nedostatků. Během této části poslechových testů byl jako zdroj signálu zapojen Sony CDP-XA50ES. V tomto zapojení se výsledný zvuk vyznačoval celkově ještě větší přesností a detailností, než v případě malých dvoupásmových XN 270. (Však jsou také B&W Nautilus 802 přibližně 6x dražší.) Posluchači neměli nijak výrazný pocit, že by testovali elektronkový zesilovač. Naprosto převažoval dojem, že výsledný zvuk je příjemný pro lidské ucho. Posluchači chtěli prostě poslouchat hudbu a ne přemýšlet o prioritách tranzistorů a elektronek. Z toho vyplývá závěr, že přístroje by se měly dělit hlavně na dobré a špatné. Ne každý tranzistorový zesilovač je dobrý a lampový špatný, jak si někteří čtenáři myslí. Tranzistorové zesilovače jsou dobré, průměrné i špatné a totéž platí i o elektronkových zesilovačích. Audiomat Solfege Reference je, podle mého názoru, velmi dobrý zesilovač. Nutné je ovšem na druhou stranu nezakrytě říci, že takovýto vskutku dobrý elektronkový zesilovač je přinejmenším čtyřnásobně dražší, než tranzistorový na srovnatelné úrovni. Za to neuchopitelné „něco“, co dává dobrým lampovým přístrojům neopakovatelné kouzlo, si musí zákazník tvrdě připlatit (typickým příkladem jsou naprosto skvělé a takřka dokonalé elektronkové zesilovače firmy Audio Research). Hudební zážitek za to, v určitých případech, stojí.

Na tomto místě bych chtěl ještě opětovně zdůraznit jeden velice důležitý fakt. Vždy platí, že zesilovač a reproduktorové soustavy si musí „rozumět“. U elektronkového zesilovače to platí ne dvojnásob, ale přinejmenším desetinásob!! Otázka sladěnosti je pro nejvyšší možnou kvalitu zvukového projevu elektronkových zesilovačů nadmíru důležitá. Audiomat, i přes své nepopiratelné kvality, není výjimkou. Proto by měl případný zájemce věnovat maximální pozornost výběru co nejoptimálnějších reproduktorových soustav. Cabasse i Xavian si s tímto zesilovačem „rozumějí“ výborně.

Závěr

Kdybych měl závěrem shrnout: Audiomat Solfege Reference je mimořádně zdařilý integrovaný elektronkový zesilovač, který se svým zvukovým projevem blíží kvalitním tranzistorovým zesilovačům, při současné úžasné prostorovosti a „líbivosti“ projevu v tom nejlepším smyslu slova. Dominuje dokonalá kontrola a souhra v celém akustickém pásmu. Detailně prokreslené nízké kmitočty umožňují mimořádný hudební zážitek i přes reproduktorové soustavy, která přemírou basů neoplývají. Podle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších zesilovačů na našem trhu a jeho cena je naprosto odpovídající a ve svém důsledku i více než příznivá. Každému doporučuji poslech tohoto zesilovače (na výstavách v hotelech Panorama či Don Giovanni).

Testovací aparatura:

Výkonový zesilovač: DPA 380 SE II

Řídící zesilovač: PP-01SE (autorův prototyp)

Reproduktorové soustavy: Xavian XN 270, B&W Nautilus 802

CD přehrávače: Sony CDP-XA30ES, CDP- XA50ES

Signálové kabely: Weinberg Audio Klunker,

KrautWire Model 4

Reproduktorové kabely: KrautWire Model 3,

Dudek Cable One

Testovací nahrávky:

Jeff Warschauer – The Singing Waltz (Omega, 1997)

Jan Garbarek – Visible World (ECM, 1996)

Tom Waits – Mule Variations (Anti/Epitaph, 1999)

Pearl Jam – No Code (Sony Music, 1996)

Antonio Forcione – Talking Hands (Naim CD, 1997)

Apocalyptica – Inquisition Symphony (Polygram, 1998)

Bittová/Václavek – Bílé inferno (Indies Records, 1997)

James Cotton – Deep In The Blues (Verve, 1996)

Chieftains – Tears Of Stone (BMG, 1999)

Antonio Vivaldi – The Four Seasons (Belart, 1993)

Khachaturian – Symphony No.2/Gayaneh Suite(Chandos, 1991)

a mnoho, mnoho dalších …

Údaje poskytnuté výrobcem:

Výstupní výkon 4 i 8 ohmů třída A W 2 × 43
Vstupy 5x Line
ýstupy 1x Line
Vstupní citlivost mV 350
Dálkové ovládání ano
Záruční doba měsíce 24
Rozměry (š,v,h) mm 445×190×380
Hmotnost kg 28
Cena Kč 119.990,-

Hodnocení:

+ vynikající zvuk, mimořádně dobré nízké kmitočty a prostorovost, značná univerzálnost použití (oproti jiným elektronkovým zesilovačům)

- dálkovým ovladačem nelze přepínat vstupy, k větší dokonalosti chybí snad jen o něco vyšší výkon, jinak není co vytknout

Verdikt: 10 vynikající

Petr Püschel

( publikováno 2010-02-05 10:42:36 )